Hucul není přímým potomkem divokých koní, je výsledkem křížení několika domácích plemen
Huculští koně nejsou přímými potomky divokých koní, jak se o nich často tvrdí. Na formování tohoto plemene se podílelo hned několik plemen domácích koní. Shrnutí domácích i zahraničních pramenů k problematice shrnuje studie Divoký kůň a pratur: klíčové druhy pro formování české krajiny. Na jejím vzniku se podíleli vědci z Biologického centra Akademie věd, Jihočeské univerzity, Univerzity Karlovy a Ústavu biologie obratlovců Akademie věd.
Krom plemen evropských se na utváření huculů podílela také plemena koní pocházející z Asie. Zcela jistě to byli arabští koně a pravděpodobně také koně mongolští. Vliv arabských koní na vzniku huculů se dodnes negativně projevuje výskytem nežádoucích bílých odznaků na srsti některých jedinců.
Huculové patří v rámci Evropy k relativně mladým plemenům. Jejich chov oficiálně začal v roce 1877 na pomezí dnešního Rumunska a Ukrajiny. Jejich první stádo bylo sice založeno v roce 1856 v Lučině spadající pod statek Radovce, ale v roce 1872 bylo zrušeno a chov poté začal znovu od nuly.
Na vzniku plemene se podíleli jak koně místních rolníků, tak koně arabští a koně plemene norik, kteří do oblasti přišli s německými osadníky. „Cílem chovu bylo vytvořit koně pro tehdejší C. K. Rakousko-Uherskou armádu, který by sloužil jako soumar pro horské dělostřelectvo. Koně museli unést značnou zátěž, proto byla pro chov vybrána robustnější zvířata,“ vysvětluje spoluautor studie Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd České republiky.
Robustnější tělesná konstrukce nebyla jedinou odchylkou, kterou se huculové liší od divokých koní. U huculů se nezachovalo například moučné zbarvení v okolí nozder a na břiše, které patří k typickým znakům divokých koní.
S dalšími domácími plemeny byli huculové kříženi poté, co se jedno ze stád dostalo po první světové válce do tehdejšího Československa. Ke klisnám byli připouštěni i hřebci plemene hafling. Poté, co v 50. letech dvacátého století ztratila armáda o huculy zájem, začalo být plemeno využíváno pro práci v lese. K získání požadovaných vlastností bylo kříženo jak s haflingy, tak s noriky či fjordskými koňmi. Na některých statcích však byli ke klisnám připouštěni také poníci nebo hřebci nejasného původu.
Prokřížení s několika plemeny domácích koní není jedinou příčinou, proč huculové nemohou být považováni za nejbližší potomky divokých koní. V rámci zkoušek, kterými musí projít všichni koně zařazení do plemenné knihy, jsou z dalšího chovu vylučována zvířata plachá nebo špatně ovladatelná. Tím jsou z populace čistokrevných huculů záměrně vyřazováni jedinci se zachovalými divokými instinkty.
Chov huculů v některých regionech Evropy rovněž podléhá módním trendům v oblasti zbarvení. Týká se to především Polska, kde jsou kvůli rostoucí oblibě takzvaných „amerických pony“ jako čistokrevní huculové vedeni také pestře zbarvení, strakatí koně.
„Hucul patří k nejkrásnějším plemenům malých koní. Pro svou houževnatost, odolnost a všestrannost by měl určitě zůstat ve středu pozornosti tuzemských chovatelů. Kvůli křížení s mnoha domácími plemeny koní by však neměl být používán v rámci projektů zaměřených na údržbu krajiny prostřednictvím pastvy velkých kopytníků,“ vysvětluje Dalibor Dostál, ředitel společnosti Česká krajina.
„Jedním z hlavních kritérií je totiž maximální autenticita a podobnost používaných zvířat s původními, divokými druhy. Od zvířat udržujících pastvou krajinu se v polodivokých podmínkách očekává naprostá soběstačnost a nezávislost na člověku. Proto je nezbytné pracovat s přírodou ověřeným biologickým modelem. Tuto autenticitu bohužel hucul vlivem křížení s řadou domácích plemen ztratil,“ dodává Miloslav Jirků.
Podle jeho slov přitom autenticita nesouvisí jen se vzhledem zvířat. Vliv domácích koní totiž může ovlivnit jejich rozdílné preference při výběru potravy, intenzivnější sešlap v důsledku vyšší hmotnosti zvířat, ale také odolnost zvířat k nemocem a parazitům a tedy i zvýšenou potřebu veterinárních a chovatelských zásahů, včetně třeba pravidelné úpravy kopyt, asistence s reprodukcí a jiných, v polodivokých podmínkách těžko proveditelných, opatření. „I za polodivoká stáda je člověk zodpovědný, nemůžeme tedy vyžadovat celoroční pobyt v přírodě bez lidské pomoci od zvířat, která nejsou na takový režim dlouhodobě přizpůsobená,“ dodává Miloslav Jirků.
„U některých huculů se dodnes zachovaly znaky původních divokých koní, jako silné čelisti, malé uši, nebo úhoří pruh. Proto jsme toto plemeno zařadili do širšího výběru pro náš projekt Návratu divokých koní. Po pečlivé analýze, která ukázala na vysoký stupeň křížení huculů s domácími plemeny, však nejsou huculové pro tyto účely nevhodnějším plemenem,“ upozorňuje Dalibor Dostál.
Někteří vědci se snaží zachovat znaky divokých koní u huculů chovaných na rumunsko-ukrajinském pomezí. Rovněž oni však upozorňují, že huculové chovaní v zemích střední Evropy, původně šlechtění pro rakousko-uherskou armádu, jsou směsí několika domácích plemen a s původními zvířaty tamních horalů mají již málo společného.
Pro projekt Návrat divokých koní vědci na základě pečlivých analýz vybrali koně z anglického Exmooru. Ti od nepaměti žijí ve volné přírodě, první písemná zmínka o nich pochází již z roku 1086 a patří tak k nejstarším záznamům o volně žijících koních v Evropě. Genetické výzkumy z posledních let navíc ukázaly, že právě tito koně odpovídají svým vzhledem a zbarvením původním divokým koním Evropy.
